Když před dvěma lety procházela povodím Vltavy a Labe katastrofální pětisetletá povodeň, ptala se řada nechtěných pozorovatelů a obětí po příčině takové události. Proč jsme proti vodě tak bezmocní? Jsou opravdu přírodní mechanismy nastaveny takto, nebo se jedná o jev zapříčiněný naší činností, působením lidstva na naši planetu?
V řadě odborných článků či rozhovorů, ve kterých se autoři pokoušeli hledat odpovědi na tyto otázky, zazníval často se opakující termín „lužní les“. Pod značením les si asi představujeme onen hluboký „hvozd šumící po skalinách“, a často již chybí povědomí co skutečně onen lužní les je a jaká je jeho úloha v širším ekosystému středního a dolního toku řeky.
Každá řeka tvoří na svém nižším toku takzvanou nivu. Představme si ji jako oblast podél hlavního (řekli bychom „viditelného“) toku řeky na obou březích. Skrz naplaveniny prosakuje voda dále od proudu a vyživuje téměř trvale zamokřené či zatopené plochy, při zvýšení hladiny samotné řeky pak i v tomto místě zůstává zvýšená hladina vody. Důležitou vlastností takového systému je schopnost zpomalovat a mírnit záplavy. Samotná niva končí v místě, kde se nepropustné vrstvy podloží zdvihají nad úroveň zvýšené hladiny řeky. Lidově řečeno, niva je vlastně takový žlab ve kterém, kromě samotné řeky, najdeme právě lužní lesy.
Na nejvlhčích místech říční nivy se vytváří takzvaný měkký luh. Porosty snášejí dlouhodobou záplavu, při které může hladina vody vystoupit velmi vysoko, ale i po opadnutí se hladina podzemní vody udržuje často těsně pod povrchem velmi jílovité půdy. Rostou tady hlavně vrby a olše, a obecně rostliny které si libují ve velkém, nebo ještě větším vlhku. Oproti tomu tvrdý luh najdeme na trochu sušších místech, ovšem i zde se na několik dnů v roce objevují záplavy. V nejsušších obdobích roku tady hladina podzemní vody klesá velmi hluboko, proto se tu nevyskytuje tolik druhů mokřadních rostlin. Typickým stromem tvrdého luhu je dub letní, který svou dokonalou schopnost odolávat povodním osvědčil třeba v pražské Královské oboře (Stromovce).
Existují dodnes přirozené lokality ve kterých se lužní lesy nacházejí a do jisté míry plní svou přirozenou funkci. Asi nejznámějším takovým místem je Podpálaví, oblast mezi Novomlýnskými nádržemi a státní hranicí se Slovenskem a Rakouskem. Meandrující Dyje a Morava tady vytvářejí úžasný kus přírody plný vzácných druhů rostlin a živočichů. Prostřední Novomlýnská nádrž je hnízdištěm řady ohrožených druhů, dále po proudu směrem k Lednici jsou mokřady obývané desítkami rozličných obojživelníků a ptáků.
Nedaleko hlavního města se vyskytuje lokalita, která nám přirozený vzhled lužního lesa přiblíží bez dlouhé cesty na jih Moravy. Údolí Labe mezi Čelákovicemi a Lysou nad Labem ukrývá poslední zbytky přirozených lužních porostů ve dvou dost odlišných podobách. Přírodní rezervace Lipovka–Grado je tvořena zbytkem převážně dubového lesa s pestrým keřovým porostem a řadou nezvyklých, rozmanitě kvetoucích rostlin včetně vzácných lesních orchidejí. Pevná půda se často střídá s tůňkami, mokřady a jezírky které jsou pozůstatkem zaniklého meandru řeky. V tichém lese se občas ozývají hlasy hnízdících ptáků (přes 50 druhů), mezi jinými i slavíka obecného.
Pokud se chceme do těchto končin vydat, je možné využít k procházce naučnou stezku z Lysé nad Labem právě do Čelákovic. Napojit se na ni můžeme u čelákovického jezu, ale stejně tak dobře lze jít po turistické značené trase, konkrétně po žluté značce. PR Lipovka začíná na okraji chatové osady Grado, jinak součásti Čelákovic. Není však jedinou přírodní pamětihodností tohoto druhu, se kterou se můžeme blíže seznámit na několikakilometrovém pásu říčního břehu.
Jen o půl druhého kilometru dále, u bývalého Káranského hradla na trati 231 kousek za bývalou kaplí Svatého Václava, narazíme na hranici přírodní rezervace s názvem Hrbáčkovy tůně. Zbytky bývalých mrtvých ramen Labe, dnes již zcela oddělených od hlavního řečiště, představují pohádkově klidný kout který hlavně ve slunných letních dnech nabízí ideální prostředí k odpočinku a relaxaci. Jediné, co vás tady bude doopravdy rušit jsou cyklisté, ale na to jsme si museli, bohužel, v poslední době zvyknout snad všude. A to i v místech, na která je z důvodu ochrany přírody vjezd na kolech zakázán.
Jezera říčního původu, která jsou rozlohou poměrně velká, jsou místními starousedlíky nazývána trochu urážlivě tůně. Mají vcelku poetické názvy – Labíčko, Kozí chlup, Václavka – pro které bychom jistě dostali od zdejších obyvatel vhodná vysvětlení. Jelikož zde těsně po druhé světové válce prováděl rozsáhlé hydrobiologické výzkumy RNDr. Jaroslav Hrbáček z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, byla přírodní rezervace vyhlášená koncem osmdesátých let pojmenována práv po něm.
Najdeme tu trochu odlišné prostředí lužního lesa, ostrůvky měkkého luhu mezi jednotlivými jezírky. Ta, spolu s pobřežními rákosinami, bažinnými olšinami a vrbinami tvoří typické prostředí zdejšího úseku Labe. Tůně na sebe vážou řadu rostlin kterým se v zarůstajících jezírcích daří, stejně tak různé vodní ptáky včetně nádherně zbarvených ledňáčků. Kdo má trpělivost a vůli, a dokáže chvíli v klidu posedět na břehu, brzy bude svědkem čilého života na hladině i pod ní. Ne nadarmo jsou Hrbáčkovy tůně využívány i pro nesportovní rybolov.
Ač nám to může připadat zvláštní, jsme vlastně svědky postupného zániku této výjimečné lokality. Vodní plochy, oddělené od říčního toku, postupně zarůstají a dochází k takzvanému zazemňování. Je to proces naprosto přirozený, krajina se prostě postupně mění a za několik desítek let tady již Hrbáčkovy tůně nenajdeme; nebo najdeme, ale ve zcela jiné podobě. Právě proto je třeba tuto lokalitu ochraňovat a zabránit její devastaci.
Pokud jsme před dvěma lety začali více přemýšlet o obsahu odborného pojmu „lužní les“, pokusme se vrátit o několik staletí nazpět. Řada měst a osad v povodí větších řek neexistuje. Zástavba roztroušená po březích, často v bezprostřední blízkosti říčního koryta, je v tehdejších reáliích mimo větší města prakticky nepředstavitelná. Střední a dolní toky hostí na svých březích lužní porosty které dokáží regulovat zvýšenou hladinu řeky a zpomalovat průběh dnes tak ničivých povodní. Nemůžeme tvrdit že povodně nebyly. Záznamy v kronikách a letopisech hovoří o záplavách stejně ničivých jako byla ta která postihla většinu naší země před dvěma lety. Nemůžeme také začít na březích řek zbrkle rušit zástavbu a začít uměle vysazovat porosty dubových lesů v mylné představě že samy o sobě zastaví tekoucí vodu.
Lužní les, jak již bylo naznačeno, je dokonale fungující systém založený na rovnováze vodní hladiny, na schopnosti vázat protékající masu vody a tvořit přirozenou zábranu proti záplavám. Je to systém který je nesmírně citlivý na neodborné zásahy a úpravy. A v neposlední řadě samozřejmě na znečištění životního prostředí.
Každopádně je to také krásný kus nedotčené přírody, která nám ukazuje jak dokáže v běhu času měnit tvář krajiny a vytvářet v ní stále nové obrazy. Jezera vody lemovaná pestrobarevnými květy a zelenou hradbou stromů, to je scenérie kvůli které se někdy vyplatí si přivstat a jít pěšky několik kilometrů jen kvůli klidnému posezení na břehu. Jen je potřeba vzít si s sebou něco proti komárům…
Jakub Karlíček
e-mail: jakub.karlicek@email.cz
web: jakubova.hyperlink.cz